Pár kapek pro dětskou psychiatrii

Štěpánka Kicková & Jan Fischer    

Honzo, Vy jste se začátkem minulého roku stal ředitelem Nadačního fondu Kapka naděje. Díky Kapce nám na Klinice dětské psychiatrie právě finišují opravy společných prostor. Místnosti určené pro skupinové terapie a relax pacientů prošly kompletní rekonstrukcí, tak říkajíc od podlahy až po kompletně nový nábytek, výmalbu nebo velkoplošné televize. Co Vás přivedlo na myšlenku zaměřit pomoc právě na dětskou psychiatrii?

Kapka naděje, za 19 let co funguje, už dávno nepůsobí jenom v oboru dětské hemato-onkologie, ale rozšířila se nejenom z Prahy do celé České republiky, ale i oborově, má zásah od novorozenců, přes pediatrii, popáleninová centra a nově teď obory, které jsou trochu opomíjené, dlouhodobě podfinancované a těmi obory jsou dětská psychiatrie a paliativní péče pro děti. My to bereme tak, že když se nám daří a Kapka má dostatek příjmů, které můžeme investovat, tak je správné tato témata otevírat, mluvit o nich a možná je i trošku detabuizovat a znormálnět. Nutnost podpory těchto oborů komunikujeme i směrem k našim partnerům. Projekt rekonstrukce prostor dětské psychiatrie zde v Motole ukázal, že dárci na toto téma začínají slyšet a finančně ho podpořili. Navíc, prostory dětské psychiatrie jsou obecně v nepěkném stavu a věřím, že když je alespoň částečně zrekonstruujeme, budou tam děti mít prostředí, ve kterém se budou cítit dobře, kde budou moci relaxovat, kde budou mít i lékaři více prostoru s nimi pracovat, ať už jednotlivě nebo skupinově, promítat jim filmy, poslouchat s nimi muziku, cvičit a tak dále. 

Jaké další plány máte v motolské nemocnici? Budete rozšiřovat aktivity Kapky naděje i na další klinické obory? 

Určitě. Naším cílem je mít co nejširší záběr pomoci.  Vždycky se musíme držet toho, že péče musí být pro dětské pacienty, což je v našich zakládajících listinách, ale nejsme oborově vázaní, takže jsme velice otevření novým oborům. Co se týče Motola, tak hodně úzce spolupracujeme s laboratořemi Clip (Childhood Leukaemia Investigation Prague), které významně podporujeme dlouhá léta a v posledních dvou letech ještě více. Skrze naši podporu se tak podílíme na výzkumu dětských leukemických pacientů, tak aby právě lékaři nejen v Motole věděli, jaký způsob léčby zvolit. Vedle pořizování přístrojů a podpory výzkumu organizujeme v Motole spoustu dalších projektů v oblasti psychosociální péče. Pravidelně pořádáme řadu eventů přímo na oddělení tak, abychom děti vytáhli z nemocniční každodennosti, přivedli jim zajímavé osobnosti a zprostředkovali hezké zážitky. Mohli se s námi například naučit dělat sushi, přivedli jsme do nemocnice přední české youtubery, herce, zpěváky, ale třeba také fotbalové reprezentanty, se kterými Kapka v tomto roce úzce spolupracuje. Hezký byl také čtenářský workshop „O Kapku lepší čtení“, kdy jsme s jedním partnerem přivezli spoustu knížek a pana Dejdara a Lábuse a společně s dětmi jsme četli. Myslím, že to bylo fajn i v tom, že děti si tam potom mohly rozebrat spoustu knih a možná také na chvilku zvedly hlavu od tabletů a četly si knížky a to si myslím, že je také fajn.

Vidím, že Vaše práce není jen o „sezení u počítače“, na naší klinice jsme si dokonce společně otestovali manuální schopnosti při montáži nového nábytku… 

My jsme obecně rádi, když naše práce není jen o tom, že koupíme přístroj, předáme ho, pořídíme si fotky a uděláme pár rozhovorů, ale aby ty projekty byly o tom, že jsme v nich opravdu. Konkrétně na dětské psychiatrii jsme vymysleli, že nábytek, který jsme pořídili, postavíme. Pojali jsme to částečně jako teambuilding, zapojili se všichni kolegové z Kapky, ale i lékaři. 

Vy jste studoval humanitní studia a také management a marketing v zahraničí, co Vás přivedlo na práci v nadačním fondu a v čem je tahle práce výjimečná? 

Já jsem před Kapkou byl čtyři roky v korporátní sféře, kde to bylo moc fajn a kde jsem se spoustu věcí naučil a poznal jsem hodně bezvadných lidí, ale už delší dobu jsem cítil, že bych chtěl dělat práci, která má trochu větší smysl a to si myslím, že Kapka přesně naplňuje. Neziskový sektor se od korporátního zas tak zásadně neliší. Nadační fond je produkt, který musí být stejně jako každý jiný kvalitní, srozumitelný a pěkně zabalený, aby se mohl nabídnout a prodat relevantnímu zákazníkovi. Samozřejmě je zde ještě větší důraz na transparentnost, musíme hrát s otevřenými kartami a maximálně transparentně.  Takže já k tomu přistupuji takhle produktově a moc velký rozdíl v tom nedělám. Od korporátní sféry přináší práce v Kapce naděje bonus v tom, že pokud se něco podaří, vyjde nějaký projekt nebo spolupráce, víte, že se tím otevírají nové možnosti, jak někomu pomoci. Jsem moc rád, že kolegové v Kapce to mají stejně, práce nás baví, neděláme ji pro ego, ale protože věříme, že můžeme přispět k něčemu lepšímu. 

Působíte velmi optimistickým a energickým dojmem, ale určitě se také v rámci práce pro Kapku naděje setkáváte s dramatickými příběhy. Nedolehnou na Vás někdy splíny a máte na ně nějaký osvědčený „lék“? 

 Tak samozřejmě člověka se ta práce dotýká, když jezdíme po nemocnicích a setkáváme s případy, které jsou často velmi vážné. Ale máme to všichni nastavené tak, že když jsme v nemocnici, tak jsme tam proto, abychom rozdávali radost, dárky a tak dále. Určitě si to člověk častokrát domů odnáší, myslím, že to ani není prostředím nemocnice, ale jsou to spíše jednotlivé případy, kdy člověk ví, že to třeba už nemusí dobře dopadnout. Pak je to o tom mít kolem sebe fajn lidi, kteří vám z toho pomůžou, se kterými si o tom můžete popovídat, kteří vás vyslechnou. Já to beru tak, že my těm dětem pomáháme nebo se snažíme pomoct, takže se z toho vždycky snažím odnést to pozitivní. Obecně si do nemocnic chodíme rovnat priority a hodnoty. Člověk se pořád za něčím honí, má pocit, že má starosti, že ne všechno se vždycky daří, tak jak by mělo nebo jak si představuje a v té nemocnici vlastně zjistíme, že naše problémy jsou často opravdu směšné a hodíme to za hlavu a říkáme si, že opravdové boje se odehrávají někde jinde než třeba v práci. 

Štěpánko, my jsme se potkali díky spolupráci, kterou  v nedávné době navázala Kapka naděje s Klinikou dětské psychiatrie, to je specifickým způsobem velmi náročný obor, co Vás přivedlo k tomu, že jste se stala lékařkou právě na dětské psychiatrii? 

Studovala jsem na 2. lékařské fakultě a už během výuky jsem se dostala na naši Kliniku dětské psychiatrie. Velmi mě tehdy zaujalo, jak se tam lékaři celostně zabývali každým jednotlivým pacientem, a jak i k nám medikům vyučující přistupovali vstřícně a přátelsky. Bylo to něco úplně jiného, než jsem znala z většiny ostatních oborů. Rok poté jsem se dostala ještě jako medička na zahraniční stáž s psychiatrickou tématikou do Kanady, což mě velmi oslovilo. Po promoci jsem se rozhodovala mezi neurologií a dětskou psychiatrií, nakonec jsem zvolila dětskou psychiatrii, jednak kvůli pozitivním zkušenostem ze studií a jednak kvůli tomu, že mi ten obor připadal nesmírně zajímavý a tak trochu na okraji, což mě vždycky přitahovalo. 

Myslíte si, že psychických nemocí u dětí v posledních letech přibývá, nebo že jsme jen dnes schopni diagnostikovat nemoci, které se dříve bagatelizovaly?

Záleží, o kterých nemocech mluvíme. Například u poruch autistického spektra je skutečně prokázán významný nárůst počtu případů v běžné populaci. I počet dětí s poruchami příjmu potravy je dnes mnohonásobně vyšší, než tomu bylo před pár desítkami let. Lepší diagnostika a celkově daleko vyšší povědomí o psychiatrických poruchách mezi širokou veřejností hraje samozřejmě velmi významnou roli. Dnes jsme schopni daleko lépe, přesněji a dříve diagnostikovat celou řadu poruch, které by dříve zůstaly opomenuté, zároveň máme k dispozici širokou škálu vyšetřovacích metod k vyloučení různých primárně nepsychiatrických onemocnění, která se mohou psychiatrickými symptomy jen projevovat. Úzce spolupracujeme s dalšími odborníky, jako jsou zejména pediatři, dětští neurologové, kliničtí genetici a pracovníci komplementu. I rodiče našich pacientů jsou dnes více informovaní a otevření tomu dětského psychiatra navštívit, díky tomu všemu dokážeme celé řadě našich pacientů pomoci daleko víc než dříve. 

Co je podle Vás z hlediska dětské psychiatrie „vážné onemocnění“, co je ten signál, který by měl rodiče upozornit na to, že by měli vyhledat odbornou pomoc? 

Obecně by se dalo říci, že tím varovným signálem bývá většinou nějaká větší změna, která může přijít rychle, ale i velmi plíživě. Například, že se dítě stahuje do sebe, přestává komunikovat, ztrácí zájem o věci, které ho dříve bavily, přichází o kamarády, zhorší se ve škole, nesoustředí se. Anebo se začne chovat výrazně jinak, nápadně, chytne se problémových kamarádů, toulá se, zkouší různé návykové látky, má výkyvy nálady, je podrážděné, špatně spí, mění své stravovací návyky, sebepoškozuje se atd. U menších dětí, které nedokáží své starosti popsat, se často setkáváme s psychosomatickými obtížemi, jako jsou bolesti bříška, hlavičky apod. Větší děti někdy mívají problémy s chováním, za kterými se může skrývat i hluboce depresivní prožívání. Nejzávažnější a nejvíc ohrožující je pak samozřejmě sebevražedné chování. 

Psychiatrie obecně má velmi neuchopitelné výsledky, vlastně se asi jen těžko dá říct, že je pacient vyléčený, uzdravený. Jak se s tím vyrovnáváte? 

Definovat „uzdravení“ v psychiatrii je opravdu těžké a v dětské psychiatrii obzvlášť. My se nezabýváme pouze tím jedním konkrétním pacientem, ale i jeho rodinou, prostředím, ve kterém žije, vztahy, které má. Naši pacienti se často ocitají ve velmi komplikovaných rodinných a sociálních podmínkách, mívají problémy s vrstevníky. Samozřejmě nedokážeme zařídit, aby se prostředí dítěte stalo ideálním, ani nedokážeme dítě „opravit“, jak od nás někteří rodiče očekávají. Vždy se ale snažíme docílit toho, aby se situace konkrétního dítěte zlepšila, jak je to v dané chvíli nejvíc možné. Proto pracujeme v celém týmu, kde kromě lékařů a sester působí i psycholog a sociální pracovník. U obzvláště složitých případů se někdy nevyhneme ani spolupráci s právním oddělením naší nemocnice. U dítěte samotného za hlavní známku zlepšení a cesty k uzdravení považujeme to, že je opět schopno normálně fungovat, zapojit se do svého běžného života, chodit do školy, stýkat se s dalšími dětmi, navazovat vztahy s kamarády, učit se, soustředit se, těšit se na věci, co přijdou, dělat si plány, prostě zvládat běžné nároky každodenního života. Určité mírnější projevy nemoci často přetrvávají i po propuštění z nemocnice, důležité proto je, aby si s nimi dítě i jeho rodina dokázali nějak poradit a byli na ně připraveni. Samozřejmě to opět závisí na konkrétní nemoci. Na hospitalizační péči většinou navazuje pokračující ambulantní pedopsychiatrická péče, individuální a často též rodinná terapie v místě bydliště daného pacienta. Pro mladé, nadšené nastupující lékaře, a já jsem nebyla výjimkou, je často velmi těžké vyrovnat se s tím, že nedokážeme všechno zařídit a změnit, každému pomoci a vyléčit ho, navíc celá řada našich pacientů o naši pomoc ani nestojí, někdy ji vysloveně odmítá, anebo se ani vzdáleně neřídí tím, co jim doporučujeme. Vděku a uznání se lékařům v našem oboru dostává oproti kolegům z jiných specializací opravdu jen velmi zřídka. Nejpodstatnější je proto neustále si uvědomovat své vlastní hranice a kompetence, co pro druhého mohu a co již nemohu udělat, za co nesu a za co již nenesu odpovědnost, a také pracovat v týmu, kde každý má svou roli a kde můžeme vzájemně sdílet své úspěchy, neúspěchy i pocity frustrace, které se nikomu z nás nevyhnou. 

Zdá se mi, že téma psychických onemocnění, a to zvláště u dětí, je tady u nás stále ještě trochu tabuizováno, ne všude ve světě to tak ale je, máte pocit, že se ta situace v posledních letech nějak mění k lepšímu, že sem třeba více pronikají nové metody a trendy používané ve světě? 

Myslím, že určitě ano. Česká pedopsychiatrie dnes používá zcela běžně celou řadu mezinárodně uznávaných standardizovaných diagnostických nástrojů, vyšetřovacích metod a léčebných postupů a na každodenní bázi spolupracuje s odborníky z dalších lékařských oborů. Co se týče srovnání naší země se světem, myslím, že si v rámci dětské psychiatrie nestojíme vůbec špatně. Například na poli diagnostiky dětského autismu a výzkumu v oblasti poruch autistického spektra dosahujeme světové úrovně, a to vybírám pouze jednu diagnózu z mnoha. Měla jsem možnost v rámci řady zahraničních sympozií srovnávat péči a možnosti, které mají dětští psychiatři v zahraničí a které máme my, a myslím, že co se týče odbornosti, nemáme se za co stydět, a to i přesto, že je náš obor dlouhodobě opomíjený a podfinancovaný a některé naše prostory připomínají návrat do dob normalizace. Pohled veřejnosti na dětskou psychiatrii se i díky spolupracím jako je právě ta s Kapkou naděje, které si nesmírně vážím, pomalu ale jistě zlepšuje. V posledních letech jsem zaznamenala řadu článků a rozhovorů v médiích, kde se o duševních nemocech u dětí mluví, také jsme jako dětští psychiatři stále častěji zváni, abychom o psychiatrických poruchách přednášeli dalším odborníkům – zejména pediatrům, posudkovým lékařům, psychologům, zdravotním sestrám, sociálním pracovníkům i široké veřejnosti, což všechno přispívá k tomu, že se téma duševních nemocí v dětském věku stává známějším a méně tabuizovaným.

Ve své práci vídáte spoustu lidských příběhů, s pacienty jste v komplexní a většinou dlouhodobé interakci, jak se Vy sama udržujete v psychické pohodě a co Vám po takovém náročnějším dnu v práci zvedne náladu?

 To je důležitá otázka. Je nutné, aby si člověk práci nenosil domů a byl schopen relaxovat. Já třeba ráda cestuji někam mimo Prahu, ven do přírody, trávím čas s rodinou, ráda se stýkám se svými přáteli, chodím do kina, v létě miluji všechno, co souvisí s vodou, v zimě se sněhem.